Náš první trek aneb jak jsme do cíle nedošli

Tady je Honzovo povídání z prvního absolvovaného dogtreku Zde jsou lvi:

Jelikož mě turistika baví víc než agility, přeci jenom toho člověk více vidí, začal jsem uvažovat o dogtrekkingu. První trek jsem zvolil v pro nás neznámé a bohem zapomenuté oblasti Osoblažska.

2. 6. jsme vyrazili já a psí parťáci Aki s Fastym směr Dívčí Hrad, kde byl základní tábor a start. Panička zůstala doma s Basounem, poněvadž 100 km je pro ně prý moc :-). Start jsem naplánoval na 3. hodinu ranní, ale naše přání nebylo vyslyšeno – pršelo. Nakonec jsme odešli před páteční půl pátou ranní. Krásný kraj, počasí ideální, ALE ... zhruba na 10. kilometru se přecházelo přes louku a tam začal začátek mého konce. Tráva po pás a mokrá, cestička žádná a já zvolil normální tenisky. Bohužel po přebrodění louky jsem mohl boty ždímat, tak jsem použil náhradní obuv – sandály. A to jsem neměl, fakt neměl. Ale postupně. Cesta šla přes husté lesy i pěkné a v poledne už i suché louky. A já stále v sandálech. Psi táhli, a to i z kopce. A kombinace táhnoucích psů a sandálů na mých nohou nebyla, jak se později ukázalo, ideální. Cesta dále vedla vesničkami, kde se opravdu snad zastavil čas, kilometry ubíhaly. Nějaké to zastavení, pauza na pivko, psi taky pili, kde mohli, jelikož začalo být pěkné horko.Naštěstí studánek a potoků bylo dost. A nohy se začaly ozývat. Na 50. kilometru už chodidla fakt dost bolela. Ještě že existují kouzelné růžové tabletky. Aki i Fast byli stále plni elánu, zvlášť ten malej černej. Neustále obtěžoval kdejakou fenu. Holt chlap. Aki zase vysvětloval ostatním psům, že je fakt zlej. A psi stále táhli. Takto jsme došli k česko-polským hranicím, kde jsme skoro hodinku a něco hledali tu správnou cestu. Bohužel jsem nevěřil satelitní navigaci a stále jsem chtěl jít jinam. A měl jsem věřit, vytáhla mě z problému a my pokračovali dále, ale to se již smrákalo. Cesta sestoupila z kopců do rovin plných luk. V kombinaci se zapadajícím sluncem až kýčovitý obrázek – foťák jsem již v této chvíli už dávno neměl, nechal jsem ho na kontrole.
Kolem desáté večerní jsem si již zahrával s myšlenkou konce. Ona tma, neznámá krajina v kombinaci s bolestí - no nic moc. Ale pesani vesele tlapali dál, štěkali na každej stín, tak jsem je následoval. O půlnoci jsem v Osoblaze navštívil místní hospůdku, no koukali na mě jak na zjevení. Bágl, dva psi, čelovka … asi blázen. Zakoupil jsem pitivo a mašíroval dál, ale to se již blížil můj konec. Za hodinku jsem byl nucen zavolat pořadatelům, aby si pro mě přijeli. Bolest zvítězila, já prohrál. Po 85 kilometrech a 21 hodinách pochodu vše skončilo. A i psi, vidíce mě ležícího na cestě, si ke mně přišli lehnout a možná i utěšit. Po 85 kilometrech a 21 hodinách pochodu vše skončilo. Za chvíli si pro nás přijeli a odvezli do kempu. Dva dny jsem sice nemohl ani chodit, ale tento sport mě rozhodně dostal a tento trek nebyl určitě poslední.

Postřehy:

Značení – je těžké vytvořit trasu někde, kde jsou 3 turistické trasy, a proto se nedalo nic dělat, že se šlo občas po asfaltu. Místní značení, až na pár výjimek (žlutý sprej se občas ztrácel) bylo ok.
Ubytování, zázemí, pořadatelé - bezchybné
Foťák je těžkej, samonafukovací karimatka taky a spacák nemusí být do -30 stupňů.
Karimatka pro psy, to je luxus
8 ks tatranek je taky nanic, stejně se v batohu rozlámou a donesete je zpět, ideální jsou energetický gely.
Ve tmě je lepší jít ve dvou, jinak si člověk vykroutí hlavu hledáním značení.
Pes, který neleží doma na gauči a občas ujde nějaký ten kilometr (30 - 40), trek určitě dá.
Bivak by pro mě asi nic neřešil, stejně bych po vyspání nemohl chodit.
No a vůbec nejdůležitější jsou správné boty (no, ale které to jsou,co?).

A já přidávám taky své postřehy: asi se teď budeme hádat o Fástíka, protože agility a dogrekové akce se nám poněkud překrývají. Fásty asi na žádném pochodu nebyl, protože po 1,5 dni od konce pochodu byl celý žhavý jít skákat přes překážky a neměl klid, dokud si trochu nezaskákal.
06.06.2011 21:53:43
lenulena
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one