S Fástym jsme se minulou sobotu vypravili na naše letos asi poslední závody. Po prvním tradičně velmi nervózním běhu, který skončil diskvalifikací, jsme zaběhli, i když stále trochu neohrabaně, zkoušku na výborně. V posledním openu jsme dobře zvládli i pár míst, která na nás byla poněkud náročnější, ale jelikož jsem se rozhodla opravit kladinu, i tady jsme skončili s diskvalifikací. Celkově ale pociťuju mírně vzestupnou tendenci, co se našich běhů týče, a doufám, že zima nebude moc dlouhá, abysme se kvůli absenci tréninků neposunuli zase zpět.

Jinak Nixík se úspěšně adaptuje v naší smečce. S Akim tvoří nerozlučnou zlatou dvojku a Aki je mu výtečnou chůvou, kamarádem i polštářkem. Nixík se povahově jeví jako Akiho malé dvojče, jenom trochu více divočejší. S Basíkem i Fástym se pozvolna oťukávají, nicméně Nixík je na ně poněkud divoký a oni už jsou přece dospělí chlapi.

Aki byl na pravidelné kontrole u kardioložky. Nové léky zabírají dobře a krevní testy dopadly také dobře.

Zdárně jsme zvládli organizaci 3. ročníků Lukovského tunýlkaření a doufám, že se všem závody líbily, snažili jsme se, seč jsme mohli, nicméně počasí neporučíme. Snad jste se všichni dobře nahřáli v klubovně a nenesete následky celodenního mrznutí jako Honza. Pro nás s Fástym byly závody také úspěšné, poněvadž jsme po dlouhé době doběhli bez diskvalifikace aspoň jeden běh, i když nebýt mých chyb, mohlo to být i lepší. Ale snad už se na nás dá aspoň trochu koukat :-).

A teď konečně zpráva number one. Do naší smečky přibyl zlatý přírůstek jménem ONYX Krásná louka. Říkáme mu Nixy a ukazuje se, že je to pěkný rošťák. Doufáme, že bude Honzovým parťákem při budoucích dogtrekkingových závodech a snad i při agility. Přáli jsme si, aby to byl pohodový pejsek a mazel a vypadá to, že nám ho Hillebrantovi vybrali přesně na míru. Držte nám palce, ať se nám naše přání vyplní a Nixík s nadšením zdolává desítky dogtreků a běhá na parkúru jako hvězda :-).

Trochu opožděně, ale přece, přinášíme informaci o druhém úspěšném dogtreku, který zdolal Honza za značné pomoci tažné kraťandy Fástíka. Oproti minulému závodu tentokráte panovalo příjemné podzimní počasí, Hanka s Oskarem také dobře sekundovali, a tak trasu společně dokončili v čase 22 hodin a 55 minut. Honza skončil v kategorii mladších mužů šestý a Hanka byla ve své kategorii bramborová.

Já s Bascem a Akim jsme je do kempu Višňová na Křivoklátsku doprovázeli. Zatímco hlavní závod probíhal v pátek 23. 9., já s kluky vyrazila v sobotu na trasu kočárkovou o délce asi 23 kilometrů. Brzdit kluky při sestupu kopečků bylo občas docela náročné, takže i já se cítila, jako bych zdolala minimálně čtyřicítku :-). Šli jsme svižně, ale přesto pohodově, hlavně s ohledem na Akiho. Do cíle jsme i tak došli jako třetí.

 

Týden předtím jsme vyrazili se smečkou do Zdobína, kde se konala intenzivka agility pod vedením Martiny Konečné. Organizace se nám moc líbila, protože díky okolnostem jsme si s Fástym krásně zatrénovali spolu s dalšími dvěma týmy v sobotu navečer, poté poseděli v místní hospůdce, v sobotu ráno jsme si dali druhé kolo tréninku a na oběd už jsme byli zase doma. Takto by to mohlo probíhat častěji :-).
Tábor Svojanov, závody Vysoké Mýto - obrázek

Tábor Svojanov, závody Vysoké Mýto - obrázek

Po tříleté přestávce padla volba na výcvikový tábor ve Svojanově, pro Fásta to byla premiéra. Byla to naše letošní jediná letní dovolená, takže jsem plánovala brát tábor trochu odpočinkově. Musím uznat, že tento tábor je opravdu výborná škola pro psovody i pro psy. Jelikož program tábora byl neustále nabitý, čas na nudu opravdu nezbýval, a když byla volná chvilka, tak jsme s Fástym relaxovali, abychom po více než týdnu nepřijeli domů zcela zhuntovaní.

První noc jsme se moc nevyspali, takže chuť ráno vstávat na stopy nebyla, ale už na druhý den jsem si nařídila budíka na 05:40, a tak to zůstalo i dalších pět dní. A bylo nás dost, kteří se o své dovolené každé ráno v 6 hodin pravidelně scházeli vyrazit stopovat. Fásta stopování baví a je velice soustředěný. Bohužel po návratu domů se zase potýkáme s nedostatkem času a neznalostí míst, kde by se dalo stopovat.

Agility tréninky probíhaly dvakrát denně a i tady se mi potvrdilo, že Martina Konečná je instruktorka, která mi momentálně maximálně vyhovuje. Identifikovali jsme několik problémů a snažili se trénovat tyto situace. Další pokrok při jejich odstraňování je momentálně na mně.

Několik lekcí poslušnosti jsme absolvovali u Pavla Hrobaře. Ze začátku Fásty jako obvykle celou hodinu proštěkal, nudil se, protože se cvičilo individuálně a museli jsme čekat. Nicméně v průběhu 3. lekce štěkot najednou ustal a posléze si už jen tak občas poštěkával, což považuji za velký úspěch a doufám, že nám to vydrží. Další dvě lekce poslušnosti jsme trávili se Stáňou Jansovou a tyto lekce byly víceméně pro mě, pro mé sebevědomí a psychiku. Stáňa má totiž úžasný smysl pro psy, a tak mi ujasnila, že Fásty je skvělý pes a že problémem v našem tandemu jsem jenom já, poněvadž se neustále snažím dopředu něco řešit a vidím katastrofické scénáře. Moc děkuji za tyto lekce a budu se snažit mít Stánina slova neustále na paměti.

Dále si Fásty párkrát zaběhl coursing, panička se učila házet frisbee. Do závěrečné soutěže ve frisbee jsme se zbaběle nepřihlásili, až doma jsem si ověřila, že jsem se za těch pár hodin tréninku trochu házet naučila a že Fásty chytí i lecjaký špatný hod. No nic, tak snad příště. Ještě bych ráda vyzdvihla účast pana Ladislava Macha, který přijel původně na jeden den, aby nám udělal přednášku a předvedl výcvik se svým psem a nakonec zůstal ještě mnohem déle. Nečekala jsem, že člověk na takové výcvikové úrovni cvičí se psem veskrze pozitivně, důmyslně a že je to opravdu příjemný člověk. Zajímavé byly i „povahové testy“, kterými jsme prošli v sobotu. V neděli se pak konaly táborové závody v agility. Asi nám Martina navrhla nějaký moc lehký parkur, protože se nám ho podařilo zaběhnout jen s jedním odmítnutím a nediskvalifikovat se. Bylo z toho třetí místo mezi závodníky. Na táboře se sešla parta opravdu příjemných a milých lidí, sledovala jsem trochu i výcvik začátečníku v agility a velice mě těšilo, když jsem viděla, jak se všichni snaží a jaké pokroky za týden udělali. Jedinou stinnou stánku vidím asi v areálu, který se za těch pár let vůbec nezměnil, terén na běhání je snad rok od roku horší, ale i to se snad časem napraví. Za sebe můžu říct, že bych se do Svojanova příští rok ráda vrátila.

A ještě info k našim dalším letošním závodům, tentokrát už žádné dvojzkoušky, ale závody v blízkém Vysokém Mýtě. Zkoušku stavěl Zdeněk Spolek, open a jump náš kamarád Petr Pupík. Jelikož bez diskvalifikace zaběhnout parkur se nám zatím stále nedaří, musím být spokojená i s malými úspěchy. Slabým článkem jsem samozřejmě já, Fástymu jsem se pletla, nedávala včas povely, jednou jsem taky zaspala. Ale odložení fungovalo skvěle, zóny byly v rámci možností také dobré, stíhala jsem francie, na které byly tyhle pěkné běhavé tratě přímo stavěné a nervózní jsem už tak moc nebyla. Časem to snad všechno vyladíme.

Tak a teď ještě nějaké nové fotečky a video. Fotky z červencové vycházky v Orlických horách jsou na  http://lenulena.rajce.idnes.cz/ a fotky z nedávné pozdně letní vycházky do okolí jsou v rubrice fotogalerie/portréty na těchto stránkách. Videa moc netočíme, tak aspoň jedno tréninkové, které točila Zuzka Klimešová. My jsme někde mezi 5. a 7. minutou: http://www.youtube.com/watch?v=8h0qwmaI66A&feature=channel_video_title.

Začnu nejnovější zprávou. Honza s Fástíkem a Hanka s Oskarem a Jůlinkou zdárně zdolali 96 km dlouhý dogtrek v Jeseníkách – Stopou strejdy Šeráka. Dogtrek se šel v pátek, kdy už třetí den v kuse pršelo, všude mlha a samé kopce. Borci to zvládli, Honza s Fástym ve své kategorii obsadili 6. místo a Hanka dokonce 3. místo! Trasu zdolali za 25 hodin a 50 minut. Podrobnější reportáže se třeba dočkáme od Honzy.

V posledních týdnech Aki několikrát absolvoval vyšetření srdíčka a diagnóza bohužel není příznivá, na srdíčku se objevila ještě arytmie, momentálně má Aki klidový režim a nové léky. Odpočívá na svých oblíbených místech a je vidět, že se šetří.

S Fástym jsme se vydali minulý týden na zkušenou na další závod do Březníku. Běžel se jumping a dvoje zkoušky, cesta to byla daleká, okolí příjemné, nicméně organizace poněkud zdlouhavá. Panička byla opět značně nervózní, i když s každým dalším během nervozita lehce ubývala. Bohužel pohlídat všechny pastičky, být všude včas, dávat správné a včasné povely se mi tak úplně nedařilo, takže z toho byla trojitá diskvalifikace. Nu což, musím si na zvykat, že s Fástym je to buď a nebo. A že ze začátku to spíš bude samé nebo.
18. a 19. června jsme pozvali do Lukové Lucku Dostálovou, která tam vedla dvoudenní trénink. Pro mě i pro Fásta to bylo poněkud vyčerpávající, což se pravděpodobně projevilo i na následujícím tréninku, kdy měl Fásty najednou problém i s jednoduchými věcmi. Z tohoto důvodu nyní trošku trénování zvolňuji. Potěšující je, že Fásty celkem rychle pochopil zastavování na áčku a pokroky jsou již vidět. Nicméně na otevřených závodech nás ještě chvíli asi neuvidíte.

V sobotu jsme si dali odpočinkových dvacet kilometrů při pochodu Konické štrapáce. Jelikož Honza chce před dalším dogtrekem v druhé polovině července ještě trochu potrénovat, máme v brzké době v plánu ještě něco náročnějšího.
Intenzivka agility s Martinou Konečnou - obrázek

Intenzivka agility s Martinou Konečnou - obrázek

V blízkém Letohradě se konala od pátku do neděle intenzivka agility s Marťou Konečnou, a tak jsem se na ni přihlásila. Letohradský cvičák znám, jeho prostředí i okolí je více než příjemné, což se nyní v kombinaci s velmi příjemnou partou agiliťáků ještě znásobilo. V pátek odpoledne ještě moc lidí nedorazilo, takže na rozjezd se konal takový komorní trénink. V sobotu a v neděli nás sice bylo o něco více, ale převažovali pinďouři, jak Martina nazývá nejmenší psy. V naší kategorii jsme byli jen 3, což bylo fajn. U Martiny jsem byla kdysi trénovat ještě s Bascem, moc si to už nepamatuju. Nyní mě překvapil Martin přístup, který mi velice vyhovoval. Navíc Martina působí velice klidně, což já velmi vítám. Ve všech směrech jsem byla opravdu spokojená, když nám něco nešlo, zjednodušili jsme to a postupně ztěžovali. Neběhali jsme stále dokola to samé, když už to Fásty jednou výtečně zaběhl. Martina měla řadu naprosto logických postřehů, které mi předtím nedocházely. Navíc se mi zdálo, že Fásty se začíná jakoby trochu klidnit a více soustředit. Odložení bylo proti našemu standardu více než dobré a pokud občas zdrhl, měl smůlu, žádná fenka na něho nebyla přívětivá. Fásty měl i příležitost se dosyta vyběhat s psími kámoši, velmi se mu líbili přítomní pidi krysaříci a papillonek, přestože byli stejného pohlaví :-). Krásné fotky od Julky Kovácsové jsou na rajčeti:

http://niky-a-darwin.rajce.idnes.cz/10.-12.6.2011_-_Intenzivka_s_Martinou_Konecnou_Letohrad/


Tady je Honzovo povídání z prvního absolvovaného dogtreku Zde jsou lvi:

Jelikož mě turistika baví víc než agility, přeci jenom toho člověk více vidí, začal jsem uvažovat o dogtrekkingu. První trek jsem zvolil v pro nás neznámé a bohem zapomenuté oblasti Osoblažska.

2. 6. jsme vyrazili já a psí parťáci Aki s Fastym směr Dívčí Hrad, kde byl základní tábor a start. Panička zůstala doma s Basounem, poněvadž 100 km je pro ně prý moc :-). Start jsem naplánoval na 3. hodinu ranní, ale naše přání nebylo vyslyšeno – pršelo. Nakonec jsme odešli před páteční půl pátou ranní. Krásný kraj, počasí ideální, ALE ... zhruba na 10. kilometru se přecházelo přes louku a tam začal začátek mého konce. Tráva po pás a mokrá, cestička žádná a já zvolil normální tenisky. Bohužel po přebrodění louky jsem mohl boty ždímat, tak jsem použil náhradní obuv – sandály. A to jsem neměl, fakt neměl. Ale postupně. Cesta šla přes husté lesy i pěkné a v poledne už i suché louky. A já stále v sandálech. Psi táhli, a to i z kopce. A kombinace táhnoucích psů a sandálů na mých nohou nebyla, jak se později ukázalo, ideální. Cesta dále vedla vesničkami, kde se opravdu snad zastavil čas, kilometry ubíhaly. Nějaké to zastavení, pauza na pivko, psi taky pili, kde mohli, jelikož začalo být pěkné horko.Naštěstí studánek a potoků bylo dost. A nohy se začaly ozývat. Na 50. kilometru už chodidla fakt dost bolela. Ještě že existují kouzelné růžové tabletky. Aki i Fast byli stále plni elánu, zvlášť ten malej černej. Neustále obtěžoval kdejakou fenu. Holt chlap. Aki zase vysvětloval ostatním psům, že je fakt zlej. A psi stále táhli. Takto jsme došli k česko-polským hranicím, kde jsme skoro hodinku a něco hledali tu správnou cestu. Bohužel jsem nevěřil satelitní navigaci a stále jsem chtěl jít jinam. A měl jsem věřit, vytáhla mě z problému a my pokračovali dále, ale to se již smrákalo. Cesta sestoupila z kopců do rovin plných luk. V kombinaci se zapadajícím sluncem až kýčovitý obrázek – foťák jsem již v této chvíli už dávno neměl, nechal jsem ho na kontrole.
Kolem desáté večerní jsem si již zahrával s myšlenkou konce. Ona tma, neznámá krajina v kombinaci s bolestí - no nic moc. Ale pesani vesele tlapali dál, štěkali na každej stín, tak jsem je následoval. O půlnoci jsem v Osoblaze navštívil místní hospůdku, no koukali na mě jak na zjevení. Bágl, dva psi, čelovka … asi blázen. Zakoupil jsem pitivo a mašíroval dál, ale to se již blížil můj konec. Za hodinku jsem byl nucen zavolat pořadatelům, aby si pro mě přijeli. Bolest zvítězila, já prohrál. Po 85 kilometrech a 21 hodinách pochodu vše skončilo. A i psi, vidíce mě ležícího na cestě, si ke mně přišli lehnout a možná i utěšit. Po 85 kilometrech a 21 hodinách pochodu vše skončilo. Za chvíli si pro nás přijeli a odvezli do kempu. Dva dny jsem sice nemohl ani chodit, ale tento sport mě rozhodně dostal a tento trek nebyl určitě poslední.

Postřehy:

Značení – je těžké vytvořit trasu někde, kde jsou 3 turistické trasy, a proto se nedalo nic dělat, že se šlo občas po asfaltu. Místní značení, až na pár výjimek (žlutý sprej se občas ztrácel) bylo ok.
Ubytování, zázemí, pořadatelé - bezchybné
Foťák je těžkej, samonafukovací karimatka taky a spacák nemusí být do -30 stupňů.
Karimatka pro psy, to je luxus
8 ks tatranek je taky nanic, stejně se v batohu rozlámou a donesete je zpět, ideální jsou energetický gely.
Ve tmě je lepší jít ve dvou, jinak si člověk vykroutí hlavu hledáním značení.
Pes, který neleží doma na gauči a občas ujde nějaký ten kilometr (30 - 40), trek určitě dá.
Bivak by pro mě asi nic neřešil, stejně bych po vyspání nemohl chodit.
No a vůbec nejdůležitější jsou správné boty (no, ale které to jsou,co?).

A já přidávám taky své postřehy: asi se teď budeme hádat o Fástíka, protože agility a dogrekové akce se nám poněkud překrývají. Fásty asi na žádném pochodu nebyl, protože po 1,5 dni od konce pochodu byl celý žhavý jít skákat přes překážky a neměl klid, dokud si trochu nezaskákal.
Tak máme za sebou krajskou výstavu v Dětřichově, a i když pro nás byla úspěšná, protože jsme dostali ohodnocení výborný 1, vítěz otevřené třídy, krajský vítěz, dospěla jsem k rozhodnutí, že toto byla Fástyho poslední výstava. Nečekala jsem moc, co se organizace týče, přičemž moje „očekávání“ byla naplněna. Areál znám, představovala jsem si prostorné kruhy na posekaném trávníku, místo toho byly postaveny tři nerovné malé kruhy na asfaltě. Že na výstavě se člověk celkem načeká, je asi normální, ale že závěrečné soutěže začnou o více než hodinu později proti plánu, i když všechna plemena jsou již posouzená? Chybějící ozvučení, takže člověk, i když stojí u kruhu, pomalu neslyší, kdo má nastoupit do závěrečných soutěží? A mohla bych jmenovat i dále. Nejsem žádný výstavní matador, i když jsem viděla i výstavy mnohem lépe zvládnuté, stejně mě výstavy nudí, mé psy také, neumím si je užívat, znervózňují mě davy lidí a čekání. Takže na další výstavu už přijdu s Fástym maximálně jako divák a výstavní průmysl nebudu v nejbližších letech podporovat.
Minulý víkend jsme vyrazili do agility kempu do Větřkovic, kde Lucka Dostálová pořádala agility intenzivku. Já jsem trénovala s Fástym a Honza s Bascem a Akim vyrazili v sobotu na krásnou procházku podél řeky Moravice, fotky z ní najdete na http://lenulena.rajce.idnes.cz/.  V sobotu jsme si opekli první letošní párky, v neděli ráno pršelo, tak jsme se věnovali teorii. Zase mám spoustu tipů na trénink, ale obávám se, že na procvičení řady z nich se ani nedostane, jelikož práce je hodně a času a energie na všechno, co by bylo třeba a chtělo se dělat, už moc nezbývá. Během dopoledne se počasí umoudřilo, tak jsme mohli pokračovat v tréninku. Bohužel, jak už to u nás tak bývá, bezchybně toho moc nezaběhneme a jelikož Lucka trvala na tom, abychom sekvenci opakovali stále a stále od začátku, dost jsme se oba naběhali. Nakonec mě začalo pobolívat koleno (zdraví už taky neslouží) a celý další týden jsem díky bolavému kolenu byla úplně mimo provoz. Na intenzivce jsem se rozhodla přeučit áčko, protože dosavadní metoda mi postupně připadala nejen víc a víc nespolehlivá, ale také příliš zatěžující ramena, takže na tom teď musíme zapracovat.

Co se týče našich nejbližších plánů, náhodou jsem zjistila, že 9 kilometrů od nás se koná 29. 5. krajská výstava, takže jsme se tam cvičně přihlásili, další výstavní exhibice zatím neplánujeme. Honza si přál vyzkoušet si opravdový dogtrekking, a tak se o to začátkem června s Fástym a pravděpodobně i s Akim pokusí.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one